Nikdy jsem se nepovažoval za neomylného, ale že se budu tak mejlit jako v následujících dvou případech, tak to jsem tedy nečekal.

Případ první:

Sezónu jsme zahájili v září koncertem nazvaným KONEČNĚ!!! Měl do prosince celkem osm repríz a setkal se s velmi příznivým ohlasem.

1. října jsem měl narozeniny, které, jak jen to jde, se snažím neslavit. Ale věděl jsem, že devadesátka mi jen tak neprojde a že se něco udát musí. Místo big show, jakými se často opájejí jubilující umělci, rozhodl jsem se, že si v našem malém divadle dám dárek: zazpívám si písničky, které jsem záviděl jiným. I stalo se. Koncert nazvaný ZNÁM JEŠTĚ STARŠÍ LIDI, původně zamýšlený jako unikát, jsme nakonec zopakovali, rovněž osmkrát. A úspěch byl značný.

Jenomže koncerty, které jsou koncipovány ke konkrétním událostem, se nedají opakovat věčně. A tu mě políbila jakási Antimúza, která svým polibkem zbavuje člověka dobrých nápadů a já, v mylném domnění, že jsem objevil jak se zavděčit divákům, kteří tyto dva velmi úspěšné koncerty nestihli a tím o ně přišli, vymyslel jsem jeden velký koncert, který jsem nazval Ozvěna. A tam by měla zaznít čísla nejúspěšnější z úspěšných. Netušil jsem ale, že po něčem takovém naši diváci neprahnou. A tak se obávám, že březnová Ozvěna bude muset být derniérou, a diváci nechť chodí nadále na Kytici. Ta je jistota.

Případ druhý:

Jmenuje se MOŽNÁ ŽE JISTĚ ALE UČITĚ SNAD. Tato hra se hrála v Semaforu už pětadvacetkrát, a to s úspěchem, a před poloprázdným sálem. Napsal jsem libreto, texty písniček, navrhl jsem scénu, kostýmy, kus jsem zrežíroval a byl jsem zvědav, jak toto mé dílko dopadne u diváka. Stručně řečeno, hra byla přijata velmi vlídně, někdy i nadšeně těmi diváky, kteří přišli. Většina potenciálních diváků však zůstala doma. Těch bylo mnoho, co nepřišli a co přišli o mnoho. Už jen to, že jako scénograf jsem umístil koncertní křídlo nad hlavy účinkujících! Máte-li doma klavír, vyzkoušejte si, co to dá práce umístit ho kamsi do prostoru. A když na ten klavír u nás uplatní svou virtuózní techniku a nevšední improvizační schopnost Petr Ožana, je nad čím žasnout. A k tomu Marta Sovová táhne precizně celý večer a odehraje bizarní příběh koncertního pianisty - opilce, a nakonec ho roztančí s choreografem Petrem Šudomou, je na co koukat. A to, že tento dramatický a vlastně tragický příběh rozesměje publikum, na to jsem děsně pyšnej. Méně pyšnej jsem na to, že na to nikdo nechodí. A proč? Prý protože v tom nehraju ani já, ani Jitka Molavcová. No a co? Když si před spaním někdo čte mou povídku, nežádá snad po mně, abych seděl na pelesti jeho postele! A tak budeme muset stáhnout toto mé dílko z repertoáru kvůli těm, pro něž jsem to napsal.

Galerie