Okénko s ... Jitka Vrbová
U zrodu Semaforu jsem sice přímo nebyla, ale vzpomínám si, že v r. 1959 jsme my, právě imatrikulovaní studenti FF UK, takhle jednou vedli intelektuální řeči a byla mezi námi jedna ze sester Poslušných. Ta nám tehdy pravila: „Zakládáme s Jirkou Suchým divadlo.“ V té době se divadélka hojně rodila (i my jsme na fakultě jedno založili), takže jsme tomu nějakou zvláštní pozornost nevěnovali - a ejhle, ono to vyšlo, a jak!
Pro mne osobně byl největším semaforským lákadlem styl muziky, která zde zněla. Oba pánové byli totiž osvíceni swingem a pan Šlitr byl jazzový pianista par excellence. Koketovala jsem s myšlenkou jít do Semaforu na konkurs, ale byli tam lepší - především Eva Olmerová. Desítky písniček S+Š znám dodnes, Blues samotářky mám v repertoáru a měla jsem možnost nazpívat s panem Suchým písničku Už dávno nejsem dítě. Obdivuji jeho mistrovské texty. Je skvělé, že se ty písně zpívají na každé pořádné přátelské sešlosti, takže se pomalu stávají písněmi národními.
A ještě dodatek: anekdotové dialogy S+Š jsou pro mne měřítkem chytré zábavy, bez vlezlostí a sprosťáren některých „in“ bavičů. Semafor budiž požehnán.
Jitka Vrbová
(převzato z časopisu Jonáš klubu)
