Okénko s ... Marek Brodský

Semafor mě nevychoval. Vznikl v roce, kdy jsem vznikl já, a tak mě v době mého dospívání formovala poněkud syrovější poetika Vlasty Třešňáka. „More“ z Karlína mě vychoval, ale Semafor byl vždycky někde blízko. Nešlo a nejde ho neznat. V mých deseti letech mi dal strýc pod stromeček desku Jonáš a doktor Matrace. Byl to vlastně, vzhledem k mýmu věku, nápad úplně mimo mísu, ale já, tehdy majitel všeho všudy asi tak tří vinylů, jsem to znal do týdne nazpaměť, jen velmi málo tuše, o čem to vlastně je... I dnes si troufám říct, že všechno, co mi poté přinesl jakýkoliv semaforský nosič - ať už černý, veliký, kartáčkem ošetřovaný, který po padesátém použití přeskakoval a prskal (Proč tě to furt tak bere, vole?), nebo dnes malý stříbrný, který mi umožňuje jezdit autem v dobré společnosti - znám nazpaměť.
„Tihle nosiči“ mě učili nadhledu, učili mě, že je dobrej nápad, aby sranda byla moudrá, učili mě být elegantní při setkání s blbečkem...
Při vší úctě ke všem „před a potom“ - V&W, V&S, B&D, navíc v době, kdy jsme mediálně týráni všelijakým „krampolováním“, mám pocit, že S&Š je příběh nejnadčasovější, a že si to moje vnoučata jednou pěkně užijou!
Narvaný divadlo a hodně nosičů přeje

P. S.
Nevím, jestli to souvisí s láskou k Semaforu. Nevím, jestli bejt holkou, zkusím sbalit Jiřího Suchého, tak jsem se aspoň jako kluk, na starý stehna nechal sbalit „semaforskou“ Magdou Křížkovou, a mám teď malinkej kousek toho divadla doma. Vůbec jí není deset a nemá lokny, jé, jé, jé, ale čuměli byste, co jsem měl dnes k obědu...

 

Zpět