Okénko s ... CHVALOZPĚVY
Úvodní slovo: Jiří Suchý
CHVALOZPĚVY
Tímto slovem jsem se rozhodl označit rubriku na našem www, kde chci uveřejňovat dopisy těch diváků, kteří se vzácným porozuměním pochopili, k čemu je na světě Semafor. Je známá věc, že každé divadlo má takové publikum, jaké si vychová. Protože mám ve zvyku obrážet nejrůznější divadla, vím, čím si které vytváří svůj okruh diváků. Mě si přitáhla divadla, která nabízejí inteligentní repertoár inteligentnímu divákovi, a proto si myslím, že jsem taky inteligentní. Bulvár mě trochu míjí, ale ne docela. Ostatně Semafor je vlastně jakejsi inteligentní bulvár.
Protože divák je náš zákazník a tudíž i náš pán, snažíme se mu kulantně vyhovět a máme to štěstí, že k tomu nepotřebujeme sebezapření. To, co nás baví a těší, vyhovuje i většině našich diváků a oni nám to dávají najevo tím, že jsou vstřícní a přijímají naše pošetilůstky s nadšením. Dokonce jim ani nevadí, že jsme programově nemoderní, konzervativní – i oni jsou totiž ve své většině nemoderní a konzervativní. Ne, že by k nám nezabloudil občas někdo, kdo má na divadlo jiný názor, ale ten, pokud není zrovna od novin, nás nechá na pokoji a nekárá nás za to, že jsme jiní, než by si přál.
A tak si žijeme v tom našem Semaforu ve vlídné symbióze s publikem, a naším cílem je rozesmát ty, kteří přijdou. V tom vidíme své poslání a jsme šťastni, že naše semínka humoru dopadají na úrodnou půdu.
A teď už si ušetřím další plýtvání se slovy a předložím vám dopis, který nám poslal pan Pavel Čapek z Prahy, když u nás absolvoval představení Hodiny jdou pozpátku. Potěšil nás tím, co všechno mu neušlo, kolik maličkostí mu udělalo radost! A to jak nás za to vychvaluje – to se tak nádherně čte. Jan Werich na podobný dopis, který jsem kdysi napsal jemu, mi odepsal, že si všechny ty chvály vychutnal a některé si dal dvakrát. Já totéž.
Vážený pane Suchý,
návštěva Semaforu je pro mne svátek. Lístky se musí obstarat dlouho dopředu a tak se potom celou tu dobu těším na ten den. Jenže, když ten den nastal (24.11.2011 Hodiny jdou pozpátku), vůbec nezačal dobře.
Od rána v našem paneláku kdosi rekonstruuje byt a tak příklepové vrtačky rozeznívají celej dům, tomu příšernému zvuku nelze uniknout. K tomu roztomilej vnouček, založením velice aktivní a čilej randálista, kterej nenechá jednoho celej den vydechnout. Při odchodu do divadla jsem měl hlavu plnou střepů a náladu na bodu mrazu. Ale stačilo přijít na Dejvickou a pomalu se všechno začalo měnit. Zase jsem se vrátil do dětství a do mládí a viděl jak hlava na hlavě se sune od Špejcharu celou Dejvickou, hustě lemovanou stánky, na Matějskou. Stačilo přijít k divadlu a zase jsem civěl na fotky výlohy Globusu, kde kdysi bejvalo i varieté. Zejména mi utkvěl obrázek, kde kapitán Beno Mertens cvičil, za letu na horním křídle dvojplošníku.
A pak už se zvedla opona a odvedl jste mě do let, kdy jsem přišel na svět, kdy vládl swing a světovej malér byl na spadnutí. Nevěděl jsem co dřív sledovat. Okouzlující muzika, skvělej orchestr, rytmika s kytarou a tři dechy (a při tom tak malý divadlo!) Bobo sisters, všechny krásné, báječně zpívající, takové sbory se u nás jen tak neslyší. Ústřední dvojice, na každou větu jsem se těšil. Chytré, vtipné, srandální, k sežrání! Vladivoj Vinohradský – dekadentní básník, to je nádherný povolání, Žaneta Borská – Špičatá, zoologická zahradnice, zhltnul jsem Vás a ještě dnes si na Vás pochutnávám. Moc se mi líbil i p.Štědroň, i když někdy určité slabiky vyslovuje, při zpěvu, tak lehce, že je třeba hodně napínat uši.. A jenom ta jména postav, třeba Frank Vizváry, hned mi připomněl Alexe Vizváryho a jeho orchestr, který jsem kdysi slýchával v rozhlase, jestli se nepletu, měl sólové housle, Spolek Síla myšlenky, to je naprosto kouzelnej název. Ten nádhernej fór, kdy Bobo prvně vběhnou na jeviště a s překvapeným výkřikem zase zaletí zpátky, je nezapomenutelnej.
Abych to zkrátil, líbilo se mi všechno a neumím říci co víc. Jestli herecké a pěvecké výkony, děj, muzika, texty, výprava, celé představení je perfektní. Znovu jsem zažil ten pocit, jako tenkrát při první Zuzaně. Už jsem znal Člověka z půdy, a protože jsem z něj byl nadšenej, koupil jsem si lístek, tenkrát ještě bez fronty, na Zuzanu. Na plakátech s barevnými kruhy stálo, že se jedná o pásmo písniček. Byl jsem tehdy na vojně a hned po divadle jsem odjížděl autobusem do Loun. S napětím jsem očekával, co bude. Zhasnuto, světelný terč, cink, hvizd, Matuška a Štědrý a To všechno vodnééés…
Vyskočil jsem ze sedadla, tleskal a dopadl až po představení. Pocit naprostého štěstí a blaženosti mě provázel celou cestu do Loun. A stejně jsem se cítil při Vašich Hodinách jdoucích pozpátku.
Skláním se v obdivu před tím, co všechno jste vykonal, práci mnoha specialistů na plný úvazek. A to ještě hrajete na housle! Housle jsou nástroj, který je těžké zvládnout tak, aby se to dalo poslouchat, o tom něco vím. Překvapilo mě to, ale nemělo by. Vy jste totiž velice mladej. Vy totiž trestuhodně plýtváte rýmy. Na to upozornil v rozhlasovém pořadu o básnících, kdysi Miroslav Horníček. Jako příklad plýtvání uvedl: „Miluji tě Anabelo že máš tělo jako dělo“. Plýtvání rýmy se Vy dopouštíte pořád. Jako školní příklad může posloužit píseň „Uchop tu vizi“.
Vážený pane Suchý děkuju Vám za to, že umíte tak nádherně člověka potěšit.
Přeju Vám, ať to pokračuje nejen v příštím roce.
Váš Pavel Čapek
P.S.
Ježíšek mi přinesl Váš Kubistický portrét a dočetl jsem se jak se Vám líbily dýky, co měli hitlerjugenti. Mně se děsně líbily taky.
