Semafor

NOVÁ PREMIÉRA 15. 9. 2010

15. září proběhne premiéra nejnovější semaforské hry, upravené Hervého operety Mam´zelle Nitouche, zde se o hře dozvíte více.

Více k nové hře Jiří Suchý:

ŽÁNR

Přiznám se, že v době začátků divadla Semafor jsem operetu neměl rád. Hudební divadlo Semafor mělo být, a vlastně tak trochu bylo, jejím opakem. S přibývajícími roky jsem ale počal připouštět, že operetní melodie jsou krásné, a nakonec jsem se smířil i s jejich interpretací, která, ač nebyla šálkem mého čaje, k této hudbě patřila.
Psal se rok 1953, když jsem se šel jako voják základní služby podívat ve Slaném na Mam'zelle Nitouche. Z nouze. Byla to sice opereta, ale nic jiného se tam v tu neděli nedělo, nebylo kam jít a já měl vycházku. Ve slánském divadle hostovalo s touto operetou kladenské divadlo. A já se kupodivu bavil.
Později jsem si to zopakoval v karlínském divadle, které se v oněch dobách jmenovalo Umění lidu, nejspíš aby to od návštěvy odradilo kulaky, bývalé fabrikanty a zkrachovanou šlechtu, živnostníky, případně agenty Vatikánu, sionisty a další nepřátele socialismu. A tam jsem viděl Célestina Oldřicha Nového. Když jsem se později svěřoval Evaldu Schormovi, řekl mi, že Mam‘zelle Nitouche vyzařuje, na rozdíl od rakousko-uherských operet, francouzský esprit a to z ní dělá záležitost výjimečnou.

LIBRETO

Na libreto jsme byli vlastně čtyři: Albert Millaud a Henri Meilhac byli původními autory, Oldřich Nový jejich hru nejen přeložil, ale i upravil a Jiří Suchý, neboli já, jsem tuto operetu přetvořil pro jeviště Semaforu. Dodal jsem k ní druh humoru, dobře zavedený v našem divadle, a nešlo tu jen o obohacení původních dialogů sem tam nějakým vtipem. Vzal jsem to z gruntu. Pozměnil jsem děj a vymyslel scénky, které byste v původním marně hledali. Je to třeba úzkostný sen majora Alfréda Chateau-Gibuse, rozhovory sestry Karoliny se škublístkem a vrátným v divadle v Pontarcy, a vlastně celé finále. Možná, že toho bylo víc, ale zabral jsem se do té hry natolik, že už sám nerozeznám, co je ode mne a co od pánů Henriho Meilhace a Alberta Millauda.
Smyslem těchto úprav bylo přiblížit krásu operety, napsané v devatenáctém století, vnímání současného a dlužno přidat že i semaforského diváka.

HUDBA

Pro potřebu našeho divadla bylo nutno provést na této hudbě nebezpečný zákrok, který bych nazval deoperetizací. Děj hry jsem přenesl do dvacátých let minulého století, tedy do let, která už byla poznamenána jazzovými synkopami. A hle - hudba, kterou složil Florimond Hervé před stopětadvaceti léty, tento zákrok přežila, aniž by ztratila na své nádheře. Z operetních árií se staly písničky, o nichž se domníváme, že uším našich diváků budou bližší než jejich původní verze z devatenáctého století. Aby finále bylo co nejsemaforštější, přistoupil jsem k úpravě nejzávažnější: vložil jsem do muziky pana Hervé tu jazzový, tu rokenrolový motiv, a dokonce pro sestru Beatu jsem složil vokální skladbu, v níž by se její představitelka, Olina Patková, mohla blejsknout.

VÝPRAVA

Finanční možnosti našeho divadla jsou omezené, a tak jsem se tentokrát výpravy ujal sám - jsem totiž velmi levná pracovní síla, dělám všechno zadarmo. Rozhodl jsem se pro výpravu poněkud konzervativní. Stačilo, že zpracování hry je velmi netradiční.
Interiér kláštera jsem pojednal pouze v náznaku, aniž bych opustil svůj názor na výpravu - v podstatě konzervativní. Girls z divadla v Pontarcy jsem však oblékl přece jen po způsobu tanečnic revuálních divadel let dvacátých a ne do oděvů operetních div.
I uniformy vojáků už jsou inspirovány francouzskými stejnokroji z let dvacátých a ty se přece jen liší od uniforem z doby pana Florimonda Hervé.
Oděv řeholnic módě příliš nepodléhá, jen chovanky penzionátu jsem lehce posunul do pozdější doby.

OBSAZENÍ

Tady jsem si dal záležet na tom, aby revuální girls byly stejně vysoké, uměly dobře zpívat a měly solidní pohybové dispozice, dále aby představitelé jednotlivých rolí byli herci semaforského cítění. V neposlední řadě jsem dal Jitce Molavcové i sobě větší prostor než v několika posledních hrách, a tudíž i větší prostor než dal jejich postavám pan Florimond.

Moji snahou bylo, aby naše dialogy nebyly nutně k popukání, ale aby byl jejich humor lehký a nepostrádal francouzskou jiskru a eleganci.

HISTORIE

Mam'zelle Nitouche je opereta nesmírně slavná. V roli Célestina se vystřídala mnoho významných herců - např. ve Vídni ho hrál Alexander Girardi - na něho mám slabost pro klobouk, který nosíval a jemuž se dodnes říká žirarďák. Ostatně dodnes ho můžete vídat na hlavě kabaretiéra Jonáše.
Na českých jevištích se Nituška od roku 1890, kdy ji ponejprv uvedlo Národní divadlo v Praze, hrála pak velmi často po celé republice (více než 70 inscenací) a vystřídala se v ní řada slavných herců. V malé roli se tu mihnul i velký Eduard Vojan.

Denisu (u nás Vanda Hauserová) si na různých scénách zahrály Marie Zieglerová, Pavla Břínková, Galla Macků. V Ostravě svěřili tuto roli Janě Fabiánové, kterou známe i z jeviště Semaforu.

Corinnu hrávala například Xena Longenová, Truda Grosslichtová, pak Ljuba Hermanová, Nelly Gaierová a Laďka Kozderková, ale i Galla Macků. V Semaforu se v této roli střídá Lucie Černíková s Veronikou Kubařovou.

Poručík Fernand de Champlatreux - této role se v Semaforu ujal Václav Kopta. V minulosti ji hrál kupříkladu René Gabzdyl (který v Semaforu hrával v Dobře placené procházce), Ladislav Županič, ale kdysi i Oldřich Nový. Ten se ale v našem povědomí zavedl jako nezapomenutelný Célestin. Tuhle roli hráli na českých scénách mnozí - vzpomeňme třeba René Gabzdyla, Ladislava Županiče, Josefa Zímu, v Divadle Na Fidlovačce si ji zahrál Tomáš Töpfer a v divadle Ypsilon jsem v ní viděl Jiřího Lábuse. A u nás je to dnes Michal Stejskal.

Nastydlou sestru Beatu (v Semaforu Olina Patková) hrály na různých jevištích různé herečky, v karlínském hudebním divadle to byla Valja Petrová.

Na Jiřího Štědroně zbyly čtyři role: ředitel divadla v Pontarcy, role, která se vyskytuje v původním libretu, a pak ředitel školy, škublístek a vrátný - tyto role už byly pro naši inscenaci připsány.

Jindřich Mošna nebo František Černý by si v semaforské Nitušce nezahráli, protože jejich roli strážmistra Loriota jsem vypustil, jako ostatně řadu rolí dalších, které se do naší inscenace už nevešly. Ale zato mě ve hře zaujaly dvě jiné, menší role - dva sourozenci: Karolína, představená kláštera, a její bratr, major Alfréd de Chateau-Gibus. Zdálo se mi, že Molavcová a Suchý by v nich mohli najít zalíbení. A taky že jo. Ujali se rolí, které jinde hráli Květa Fialová a Ota Sklenčka.


A ještě několik vysvětlení:
Slovo škublístek vzniklo před mnoha léty v Semaforu a je jím označován muž, který vás u vchodu do divadla připraví o část vstupenky.
Děj operety, který se v původní verzi odehrává v roce 1883, je u nás přesazen do dvacátých let minulého století. To aby mohly zaznít některé melodie v jazzových rytmech, které jsou našemu divadlu bližší.

 

Hrají a zpívají:

varhaník Célestin
Michal Stejskal

představená kláštera
Jitka Molavcová

major Alfréd Chatteau-Gibus
Jiří Suchý

sestra Beata
Olina Patková

chovanka penzionátu Denisa
Vanda Hauserová

poručík Fernand de Champlatreux
Václav Kopta

ředitel školy / škublísktek / vrátný / ředitel divadla
Jiří Štědroň

hvězda divadla v Pontarcy Corinna
Veronika Kubařová nebo Lucie Černíková

v rolích chovanek penzionátu, revuálních girls a důstojníků se střídají
Petra Beoková
Karolína Gudasová
Lucie Chlumská
Eva Jedličková
Michaela Mrázková
Barbora Šedivá

voják
Martin Weigert

orchestr divadla vedený Jiřím Svobodou hraje v obsazení:
piano: Jiří Svoboda
kytara: Vladimír Vandrovec nebo František Prokop
tenor saxofon: David Vrobel nebo Marek Prokop
baskytara: Pavel Greifoner
bicí nástroje: Jiří Hájek


hudbu složil Florimond Hervé (a song sestry Beaty Jiří Suchý)
autoři libreta Henry Meilhac a Albert Millaud, přeložil a upravil Oldřich Nový, semaforská verze Jiří Suchý

texty písní
Oldřich Nový, Jiří Suchý a Ondřej Suchý
kostýmy a scéna: Jiří Suchý
korepetice: Jiří Svoboda
technická spolupráce:
Vlasta Dušek a Štěpán Hrabánek - světla
Vlastislav Drozen a Karel Jína - zvuk
Renata Tůmová a Martina Kšírová - kostymérky
Antonín Müller, Martin Weigert a Ferdinand Krajčiřík - jevištní technika
inspice: Jan Petráň
produkce: Štěpánka Perková
asistent režie: Štěpán Hrabánek
režie: Jiří Suchý

Autorem všech fotografií je Dušan Dostál

Zpět