Herci ze Semaforu - Lucie Chlumská

Krásná sympatická brunetka, kterou vídáte v naší Mam'zelle Nitouche či v Kytici, stejně tak ale v TV či jiných divadlech, se jmenuje Lucie Chlumská. V krátkém rozhovoru vám o sobě prozradí víc.

titulní foto: Daniel Knafo

Lucie, čím si Tě přitáhl právě Semafor?
Během celého studia na JAMU-obor muzikálové herectví, jsme se v ansámblovém zpívání hodně věnovali právě písním z dílny Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Jsou to vtipné a hravé písničky, které se dají i dobře herecky zpracovat. A jako studenti jsme pak s tímto hravým programem zpívali na mnoha akcích. Dokonce i v Brně v Besedním domě k oslavě 70. narozenin Jiřího Suchého. To, že pak budu mít možnost být přítomna i na jeho oslavě 80. narozenin, by mě v té době nenapadlo :-) Tvorba těchto nenahraditelných pánů mě hodně bavila (má oblíbená píseň na škole byla Líbej mě, líbej), a když jsem se krátce po absolutoriu na JAMU (r. 2005) dozvěděla o konkurzu v divadle Semafor, bylo jasno. Naštěstí se zadařilo a já jsem moc vděčná :-)


Chtěla jsi být už od dětství herečkou a zpěvačkou? A kde či kdy se přání zlomilo v realitu?
Moje máma je vystudovaná herečka. Mě bavilo hlavně zpívat. Zpívám a hraju už od svých 5 let. Chodila jsem do dětského sboru, později pak do známého sboru Kantiléna (smíšený dětský sbor při Státní filharmonii Brno). Během školních let jsem se také úspěšně účastnila mnoha recitačních soutěží. Dá se říct, že jsem si nikdy neuměla představit, že bych mohla dělat něco jiného (jedině ještě nějakou práci spojenou s cestováním, což je můj velký koníček). Takže ani nevím, jestli se dá mluvit o nějakém bodě zlomu v realitu. Takovým utvrzením mého snu bylo asi to, že jsem byla přijata na JAMU (a to ještě ve 3. ročníku střední školy, na které jsem si musela při studiu na JAMU dodělat maturitu)…

Co tréma? Jak s ní bojuješ?
Tréma je záludná věc - nikdy nevíte, kdy vás přepadne. Někdy přijde a někdy taky vůbec… Řekla bych, že čím méně lidí se na mě kouká, tím vetší trému většinou mám. Asi to bude mít i spojitost s konkurzy, které má málokdo rád. Na nich mám trému asi největší. Méně lidí = více osobní. Navíc je tam velká konkurence. Pro mě je proto třeba jednodušší zpívat nebo hrát pro stovky lidí, ale neznamená to, že to mám raději než komornější představení, kde je kontakt s publikem a okamžitá odezva… Je to těžké :-) A bojovat se proti ní moc nedá. Maximálně zhluboka dýchat nebo si dát malého panáčka. Když je ale člověk dobře připraven, tak si i víc věří a tréma je tím pádem menší.


Kdy se cítíš v roli lépe, když už ji máš zažitou a tak říkajíc ji zvládáš levou zadní, nebo když je čerstvá a ještě si „sedá“?
Tato otázka částečně souvisí s tou předchozí. Troška adrenalinu a zdravá tréma je příjemná a člověka popohání. Nepatřím k lidem, co vyloženě milují proces zkoušení. Dokážu si víc užít to, co už mám nazkoušené a v čem si věřím. Proto bych se ani nezařadila mezi tzv. záskokáře. To, že má člověk roli nazkoušenou, ale neznamená, že pak herec ustrne na mrtvém bodě a dál se postava nevyvíjí… Záleží to hodně i na momentálních reakcích publika, které herec vnímá, pomáhají mu a posunují vpřed.

 
Co vedle Semaforu plní Tvůj život?
Profesně nebo soukromě? :-) Jsem herečka a zpěvačka na volné noze. Externě spolupracuji ještě s divadlem Karlín a s divadlem Pod Palmovkou. Pocházím z Brna, kde jsem od dětství až po současnost účinkovala v několika představeních. Nejoblíbenější pro mě byla asi představení-muzikály Hair, Kdyby tisíc klarinerů a rockový muzikál Mozart (v MdB) a představení Jak to dělají andělé (divadlo Radost Brno). Za můj dosavadní umělecký život mi ale nejkrásnější role nabídlo divadlo J. K. Tyla v Plzni, kde jsem si zahrála hned tři krásné role po sobě. Eržiku v Koločavě, Vdovu v Řeku Zorbovi a Bessie v operetě Uličnice. Po dobu pěti let jsem také jezdila po Evropě s muzikálem Hair, kde účinkovalo hned 12 různých národností (německo-česká a později švédská produkce). Švédové mě jako jedinou Češku následně oslovili do dalšího zajímavého, nově vznikajícího projektu-muzikálu Monique - the rock musical. V několika projektech jste mě měli možnost vidět i na televizní obrazovce (Ordinace v růžové zahradě, Strážce duší, Velkofilm…). Kromě zpívání a hraní miluju cestování (nejdobrodružnější a nejkrásnější zážitek byla měsíční cesta po Venezuele), vyrábím šperky a rekreačně provozuji různé sporty s přáteli…


Jak se jako herečka díváš na jiná představení? Užíváš si je relaxačně nebo je pozoruješ spíše profesně?
Asi nikdo se zcela neubrání tzv. profesionální deformaci. Já jsem ale docela vděčný divák. Když už se vypravím do divadla jinak než pracovně, tak si to chci především užít a ne hledat chyby a kritizovat. Na druhou stranu to ale může člověka - herce také obohatit a vzít si tak z některých zkušenějších kolegů příklad. Rozdíl od „normálních“ diváků je určitě i v tom, že my herci známe mnoho kolegů osobně. To pak představení vnímáte taky trochu jinak…


Standardní otázka – označila bys někoho za svůj vzor?
Jako mladší jsem měla několik vzorů. Dnes už nemám konkrétní vzor, ale vážím si všech umělců i lidí celkově, kteří něčeho dosáhli svojí vlastní pílí a poctivostí.


A malá troška soukromí. Po jaké knížce ráda sáhneš, po jakém CD či na jaký film bys vyrazila do kina?
Nejraději si přečtu zajímavé příběhy ze života. Teď třeba čtu knihu od Pabla Coehla „Jedenáct minut“. Stejně tak se ráda podívám na film podle skutečné události, s psychologickou tématikou, o vztazích… Co se týče hudby, nemám vyhraněný styl. Z většiny zemí, které jsem navštívila, jsem si přivezla i nějaké to CD, které si dle nálady čas od času poslechnu. Líbí se mi latinsko-americká hudba, řecká hudba, ráda si poslechnu i rock, filmovou hudbu a cokoliv, co je melodické.


A nakonec - jaké jsou Tvé nejbližší plány?
V této sezóně mě ještě čeká zkoušení hry „Kam se poděla Valerie“ v divadle Semafor. Další projekty jsou ještě v jednání a nerada bych je zatím prozrazovala :-) V létě doufám vyrazím zase na nějakou zajímavou dovolenou…


Více se dozvíte na: www.luciechlumska.com

Zpět